Bílé plátno, prázdná plocha. Okolo něj skupina snivců, z nichž každý si přinesl svůj sen v sobě a s sebou. Pokorná chvíle nesmělosti.

Prázdné projekční plátno
Prázdné projekční plátno

Po vyzvání se první odvážná ruka chopí pastelky a počne nesměle zaplňovat nabídnutý prostor. Vzápětí se probouzejí i další malířské nástroje a svým postupným snášením se na plátno do něj vdechují život. Sféra individuálního se otevírá a vstupuje do společného prostoru.Domy, auta, silnice, cesty, lesy. Postavy. Barvy a nálady. A lidé hovoří…Musí plánovat a komunikovat, aby pro svůj příběh nalezli místo v tomto nově vznikajícím světě. Stud se již zcela vytratil a transformoval se ve svědomitou formu hledající místo pro své sebevyjádření na místě ještě před chvílí zejícím prázdnotou, jež nyní překypuje vzruchy živoucnosti. Nezaplněné plochy rychle mizí a plátno se začíná jevit jako nedostatečně velké. Široký vnitřní svět snu se vzpírá svému vsazení do předem vymezeného prostoru. Individuální sny prolézají ven a vsakují se do snů ostatních, se kterými začnou sdílet místa a postavy. Les již není pouze jedním konkrétním lesem z jednoho individuálního snu, ale stává se obecným zastupitelem lesa ve společně utvořeném snovém obrazu. Nabývá tak svého symbolického významu v rámci společného snu. Podobně i chatka v lese nepatří už jen páru, pro nějž byla vytvořena, ale je rázem bydlištěm i pro postavy z kompletně jiného časoprostoru. Tento typ symbolu je symbolem-funkcí (konkrétní les plní funkci lesa a tím se stává symbolickým lesem). Předměty na plátně se však nestávají symboly pouze svým funkčním významem, ale mohou nabýt symbolické úrovně i skrze své tvarové gesto. U takovýchto předmětů nezáleží na jejich vzhledu, tedy na tom, co znázorňují, ale spíše na jejich prostorovému vsazení či směru jakým se ubírají. Takovýto symbol-tvar(?) pak například způsobí, že abstraktní znázornění životní cesty funguje zároveň jako kolejnice pro tramvaj.
Proběhlo zde tedy několik pohybů. Prvně se individuální dostalo ven a začala se ukazovat ve společném prostoru. Zde se projevilo, ovšem záhy se začalo zase ztrácet, ježto společný sen jej začal propůjčovat okolí. Tato ztráta však s sebou přinesla příležitost opětovného projevení se, tentokrát již však ne na papíru, ale v řeči. V této řeči jednotlivá individuální projevení vytvářejí nový společný prostor – prostor společného snu. Tak se plynule střídá pohyb extroverze (vyjevení) a introverze (schování).

Sen jako obraz

Plátno už se začíná zaplňovat
Plátno už se začíná zaplňovat


Podobně jako pohádka nebo mýtus vypovídá i sen o nějaké (arche)typické situaci, kterou zaobalí do specifického vizuálně narativního rámce. Tím, že funguje na principu symbolu, umožňuje jím tematizované motivy nevědomého charakteru ukázat vědomé části/sféře(?) v uchopitelné formě. Snový obraz je v prvotním zření tím, čím sám je – vědomá analýza, jež sen rozkládá a snové obrazy přetváří na metafory, neprobíhá ve snu samotném, ale až v bdělém bytí. Avšak právě stav fascinace/ponoření/iluze, který nastává během spánku je tím, co činí sen atraktivním.Sen je živý díky své neúplnosti. Probuzení, vědomá myšlenková schémata či nedokonalost zaznamenání snu nechávají velkou část snového obsahu zatemněnou. Tato temnota si žádá světla; přitahuje jej, tak jako jsme vtahování do analyzační hry. Temná místa též umožňují snovým obrazům jejich reaktualizaci. Není zde totiž jeden význam. Význam vzniká až na základě kontextu. Jednou “vyřešený” sen může po mnohaletém zpětném pohledu v novém kontextu vyjevit úplně nový význam. Temnota snu je tím, co umožňuje existenci společného snového prostoru. Temná místa se přizpůsobí a uvolní místo pro sny jiné. Díky takto nabytému kontextu se vyformuje nový snový obraz.

Nakreslení plátna a umístění figurek -> dynamizace snového světa

Tak jako sen postupuje svým narativem a není pouze statickým obrazem, tak i společný sen se narativizuje přesouváním figurek (jež jsou reprezentanty snivců na ploše společného snu). Figurky se přesouvají podle zájmu jednotlivých účastníků a tím uvádějí výjev na plátně do pohybu. Tam, kde je největší akumulace se zájmu se daný sen “otevře” (tak jako se otevírají s čokoládou v prosincovém kalendáři). Sen se tímto extrovertizuje řečí a stává se vědomým – prosvětluje se Apollónským dechem analýzy.

Jednotlivé pohyby, jež se světelným proudem vrývají do obrazu společného snu, počínají vykreslovat obrazce, jež racionalizují plochu. Do doposud dvourozměrného plátna se tím přidává jakoby další rozměr. Rozmístění individuálních snových vyobrazení začíná dávat v rámci společného snu nový smysl a vyjevují se souvislosti, které zůstávaly skryty. Nyní se tak dovršuje mocnost společného snu a individuální sen opět mizí (tedy opakovaný pohyb: individuální sen na plátno -> společný sen -> řečí vynesení individuálního -> pohybem v řeči ustanovení společného).Proces je dokonán. Byl stvořen nový svět. Svět se svým západem-východem, městem-venkovem, mužstvím-ženstvím. Nyní již nekomunikujeme jen s psýchou individua. Nastolili jsme dialog s duší skupiny.

K hranicím

Úvodním motivem snu, jež zaujal největší zájem účastníku, byl vstup do prostoru za. Za hranice a čas vymezený rigidní formou. Pátek od dvou do půl sedmé. Jedenkrát v měsíci. Neznáme se. K prozkoumání tajemství nám byla klíčníkem Martinem (podobná funkce jako klíčník v Matrixu..?) vyhrazena tato perioda. Nakoukneme a jdeme pryč. /Forma plátna se přitom vždy začne vyjevovat zrovna, když seance končí; ve chvíli, kdy se tajemství začíná formovat a konkretizovat/ Jak kdyby sen měl své vymezené místo.. nebo svůj čas.. Něco absurdního se děje, když pod rouškou anonymity potlačujeme prostor kolektivního nevědomí. Však přece hovoří k nám. Formuje téma, jež rezonuje všemi, jež volí cestu symbolických předmětů. Můžeme se topit ve stigmatech jedince a racionalizovat je až na dřeň, ale připusťme blíže ke slovu i kolektivní snovou figuru, jejíž tělo se zde vytváří. Tak, jako se čajový pytlík namáčí, aby svou formu rozpustil ve vodě (v nevědomí), tak jako hrdinovi dojde, že holí (myšlenkou) myšlenky nepřemůže. Že tendence racionalizace se neuvolní v intencích racionality.. Tak i my společně se rozpusťme.. Mnichové jsou přece též já.

Za zpracování si díky zaslouží Matyáš Starý